Jsou to dva roky, co mi domů proklouzlo jedno opuštěné, lehce odrostlé kotě. Nadšeně jsem ho okamžitě vyfotila příteli a Stacie se k němu chovala, jako by se znali věčnost. V tu chvíli jsem byla přesvědčena, že mu dám najíst, nechám ho přespat na terase v krabici a on si půjde druhý den po svých. Pletla jsem se a ten šedý mourovatý roztomilouš se stal právoplatným členem rodiny.

Všimněte si, že píšu v mužském rodě. Musím se nad tím pousmát, protože jsem byla několik týdnů přesvědčena, že je to kočka a ne kocourek. Nebýt jedné návštěvy, možná bych si to myslela dodnes.

Celkově máme za sebou s kočičákem dlouhý příběh plný nezapomenutelných momentů. Možná bych vám o nich mohla někdy napsat. I třeba o tom, jak vzniklo vůbec ono jméno Pan Vločka.

Dnes vám chci ale ukázat jeden nápad, který vznikl v mé hlavě při docela běžné procházce. Přítel o něm prohlásil, že je šílený, ale když viděl, jak si za ním stojím, podpořil mě. Ale bylo to něco za něco.

Jak je známo, kočky si rády brousí drápky a protože mi klasické škrabadlo přišlo jako hrozný narušitel interiéru, byla jsem ráda, když se přítel nechal přemluvit a pomohl mi ten můj výmysl zrealizovat. 

Začalo to v okamžik, kdy jsem viděla pohozenou břízu, kterou někdo pokácel z důvodu, že mu prostě překážela. Měla dokonalé rozvětvení a byla velká tak akorát. Celou cestu, co jsem ji táhla k autu, jsem si hezky procvičila snad všechny svaly a doma už se chopil díla i přítel. Ano, přesně ta několika kilometrová cesta, kdy jsem táhla ten velký kus stromu bylo to "něco za něco". To byly totiž ty momenty, kdy jsem dokázala prosadit svou a dát najevo, že to myslím opravdu vážně.

Rozebralo se staré škrabadlo, ze kterého jsme použili podstavec na jídlo a část, kde Pan Vločka rád odpočíval. Pomocí šroubů a nejrůznějších úchytných prvků jsme kmen připevnili ke kousku pracovní desky, která nám zbyla z montování kuchyně a mezi nejsilnější větvě jsme zasadili právě ty dva kousky ze starého škrabadla.

Na závěr jsem na jednu větev přivázala kousek větvičky na provázku, aby si měl kocour s čím hrát. I když se totiž tváří jako velký drsňák, tak se v něm občas probudí to hravé kotě. A to bych vám pak přála vidět to představení.

Musím říct, že jsem z nového kousku u nás doma nadšená, protože doplňuje všechny přírodní prvky, které v místnosti máme a Pan Vločka si užívá všech těch výhod, jako  je třeba výhled a dokonalý materiál na údržbu jeho drápků. A to nemluvím o vůni dřeva, která mu dává pocit, že je v lese.

Řeknu vám, že mít doma kus přírody je vážně ten nejlepší designový doplněk. A tentokrát se mi to opět potvrdilo.

Líbí se vám škrabadlo?

A máte občas taky šílené nápady, ze kterých máte radost, pokud se vám je podaří zrealizovat?

- Petra -