Netrpělivě přešlapuji u okna a držím mobil v ruce. Paní na druhém konci si dává pěkně na čas. Slyším tlumené ťukání do klávesnice a někde v dálce slyším šustění papírů. Pak přichází ten okamžik, kdy se mi zatají dech, držím si pěsti pro štěstí a v duchu si pořád opakuji "prosím, ať je hotový".

__________________________________________________________________

ČEKÁNÍ NA CESTOVNÍ PAS MŮŽE BÝT PĚKNÝ ADRENALIN

__________________________________________________________________

Můj cestovní pas jsem si domů odnesla ještě čtrnáct dní před našim plánovaným odletem, ale ten přítelův měl být hotový v ten den, kdy jsem se plánovala válet u bazénu. Nevím, jestli měli úředníci zrovna dobré období, nebo jestli mi ten odpočinek opravdu někdo hodně přál, ale ta paní, která si dávala na čas, my sdělila radostnou zprávu, že i druhý pas je hotový. Děkuji! Tu skvělou informaci jsem příteli sdělila snad rychlostí světla a večer už jsme si mohli porovnávat, kdo z nás má v cestovním dokladu horší fotku. Však to znáte, ty úřední fotografie jsou katastrofa.

Pět dní před odletem jsme věděli, že můžeme cestovat kamkoli, kam budeme chtít. A nebo taky tam, kde to na nás zbude. Paní v cestovní agentuře od nás dostala pokyn, že má zelenou a my pak netrpělivě čekali, jak to dopadne. První zpráva byla "VYPRODÁNO". Druhá informace zněla "NEJSOU LETENKY". A na tu třetí už jsem raději čekat nechtěla.

"MÁME POSLEDNÍ DVĚ MÍSTA Z BRATISLAVY." Ta slova zněla jako balzám na duši. Já se tetelila blahem a vzápětí jsem dávala příkaz k odeslání platby. 

__________________________________________________________________

SAKRA, NEMÁM PLAVKY

__________________________________________________________________

To byla první myšlenka, která mě napadla ihned po potvrzení naší dovolené. Tedy, plavky jsem měla a hned dvoje. Nové. Ale jen celkové! A v tom se přece nebudu opalovat. Nebudu vás napínat, plavky jsem sehnala dva dny před odletem, a to hned troje. Ufff. 

Asi to byl osud, protože za tři dny jsem se v nich opalovala u onoho bazénu, na jehož okraji se ptáčci chladili vtipnými pohyby, při kterých vypadali jako nafouklé koule olepené peřím. Všude kolem kvetly keře a my si s přítelem vychutnávali naprostý klid, který zapříčinil také téměř prázdný hotel. 

Užívali jsme si každou společnou chvilku, dováděli jsme jako malé děti a dobíjeli jsme baterky. Bylo to úžasné a já už si myslela, že se naše dovolená "jen my dva" opravdu splní.

Spletla jsem se! Tahle dovolená o nás dvou trvala možná tak první dva dny. Skvělé dny. Tak málo mi stačilo k tomu, abych byla naprosto přesvědčená, že tyhle samostatné dovolené musíme praktikovat mnohem častěji.

A tak málo stačilo k tomu, aby to osamocení skončilo. O celý areál jsme se dělili asi tak s třicítkou hostů. Italové a Němci byli hlavními klienty a mezi nimi se schovával jeden, docela nenápadný pán z Česka. Byla jsem otrávená. Slušnost mi nedovolila utnout náš rozhovor a říct mu, že bylo milé ho poznat a pak se mu po zbytek pobytu vyhýbat. Takže dovolená ve třech?

__________________________________________________________________

JEDNA VELKÁ RODINA?

__________________________________________________________________

Kdepak ve třech. Ale asi tak v deseti lidech. Potkali jsme hrozně milý starší pár z Itálie, společenského Němce, který byl vtipný (Znáte nějaký dobrý německý vtip? Já ne.) a mladý pár ze Švýcarska, který byl osobitý a neuvěřitelně energický. Celou naší skupinku uzavíral onen Čech a dva animátoři. Neuvěřitelně odlišná skupina lidí, která si tak sedla, až jsme si všichni říkali, že se naše dovolená odehrává v takovém rodinném duchu.

Každý přesně věděl, kdy ti ostatní chtějí chvilku sami pro sebe, kdy mají náladu na společný drink, vodní volejbal a na večerní zábavu, která se vždycky završila hraním karet.

Tahle dovolená byla úžasná. Měla jsem přesně ty okamžiky s přítelem, které jsem si tak přála, měla jsem kolem sebe partu lidí, která dokázala můj život za ten týden obohatit hned o několik skvělých zážitků a mám krásné vzpomínky na naši první dovolenou, která nedopadla tak úplně podle mých představ, ale o které můžu říct, že dopadla snad ještě lépe, než jsem si mohla myslet.

A kde že jsme to nakonec byli? Naší cílovou destinací byl Egypt, a to oblast Marsa Alam, která je známá svým podmořským životem. Mimochodem, ten podmořský svět se postaral o jeden životní zážitek. A i o tom vám určitě napíšu, protože stál opravdu za to.

A jen tak čistě ze zvědavosti, všimli jste si, kolikrát se v celém našem příběhu o první společné dovolené, objevilo číslo tři, které mělo nějaký význam? Třeba je to náhoda a třeba taky ne. Připomeňte si článek, kde jsem vám psala o mém osudovém čísle TŘI. Najdete ho TADY.

Kdo z vás byl už na dovolené a kdo se teprve chystá?

Kterou destinaci byste nám doporučili?