Vstávám do práce, je tma. Jedu z práce je tma. Jsem já vůbec denní tvor? To si říkám poslední dobou asi tak pětkrát denně. Minulý týden jsem se těšila na víkend opravdu hodně. Ani ne tak z důvodu, že budu mít volno, ale proto, že budu moct jít ven za denního světla. Měla bych asi v sobě zapnout nějaký program "sova".

Když už začínám tak trochu propadat depresi, že u čtení knížky usínám v 19:00, protože mám pocit, že už je strašně pozdě, přichází vysvoboditel nesoucí jméno "víkend". Balím si pár nejnutnějších věcí a vyrážím k přátelům. Jako obvykle si tam dopřeji pár dobrot, které pak musím vychodit na čerstvém vzduchu.

Naštěstí nám počasí přálo, takže vzniklo pár podzimních fotek, moje tělo se protáhlo chůzí do kopce a zase z kopce a energii jsem doplnila v příjemné hospůdce, kde jsem ochutnala domácí paštiku s brusinkami a kamarádka si dopřála hrušku v těstíčku. Není nad to, umět se odměňovat.